DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 08.03.2010 18:55:37 

Tak Vás tady vítáme!

Hlodavci - rodentia

 Obsah:

Osmák degu

Pískomilové - pískomil mongolský

                    - pískomil bledý

Myška drobná

Činčila vlnatá  (jihoamerická)

Hraboš rákosní (východní)

 


Osmák degu

Octodon degus

Tohle roztomilé zvířátko z rádu hlodavců (Rodentia), podřádu morčatovců (Caviomorpha) a čeledi osmákovitých (Octodontidae) se latinsky nazývá Octodon degus. Je velice roztomilý, zvědavý a snadno ochočitelný. K mému velkému překvapení z domácích chovů v poslední době z velké části vymizel. Ještě ani ne před dvěma lety bylo “přeosmákováno” a tímto exotem se pyšnila nemalá část hlavně malých (do 15-ti let) chovatelů. Musím přiznat, že jsem ráda, že většina rodin od něj raději upustila a vrátila se ke křečkům. Když jsem totiž viděla vypelichaného osmáka (nejednou!) v koutě zadýchaného akvárka velikosti učebnice A4 a v lepších případech měl ještě ocas, měla jsem chuť těm “chovatelům” nafackovat. Tohle je totiž týrání a úplně stejné jako ostatní praktiky prováděné na zvířatech. Psychická bolest je přeci často horší než ta tělesná – kolik z vás to může potvrdit. Opravdu si netroufejte na osmáka, pokud mu nedáte dost prostoru a času. Nikdy nechovejte pouze jednoho! Osmáci samotou velice trpí. Často za mnou chodili známí, že si jejich osmák kouše ocas, že celé dny a noci nesnesitelně píská, nebo že jim dokonce “z nepochopitelných důvodů” zemře v 1 roce života!

Pokud jste si tedy se sebou jisti a na osmáčka si troufáte, přejdeme k jeho chovu. Své osmáky chovám v kleci o rozm. 80 x 45 x 60 cm, připadá mi pro tři kusy vyhovující. Ale samozřejmě pro osmáky není klec nikdy příliš velká. Jako podestýlku mají hobliny a v kleci je ještě úkryt (domek, hnízdo, cokoli s aspoň čtyřmi zakrytými stěnami), jesličky na seno, ruličky od toaleťáku a ubrousky na hraní – ze všeho si dělají hnízdo, větve na šplhání, patra a miska na jídlo a vodu (popř. napáječka).

Osmáky krmím směsí pro hlodavce a senem, to jsou dvě hlavní složky potravy. Pak samozřejmě občas dostávají různá zpestření. Ale pozor: osmáci jsou velice náchylní na množství cukru v potravě. Jejich tělo ho neumí zpracovat a tak, takže se téměř všechen v těle ukládá a zvířata pak trpí obezitou, z čehož vzniká “cukrovka”. Projevuje se zákalem očí, který je nevyléčitelný a zvíře zůstává slepé. Hlavně je ale tato nemoc přenosná geneticky a vždy ji zdědí všichni potomci. Je možné, že se u nich neobjeví a nerozvine, ale už v sobě budou mít tento kód a dávat ho dál. Proto takto postižené zvíře NESMÍTE nikdy dále rozmnožovat. Nemoc ale vzniká také pářením mezi příbuznými zvířaty. Velká část osmáků v našich chovech tímto trpí i bez přičinění svého majitele. Je to tím, že původní populace chovanců vznikla jen z několika dovezených zvířat, tzn. rozmnožováním příbuzných zvířat. Ale zodpovědní chovatelé se snaží zvířata s jakýmikoli příznaky či podezřením dále nemnožit, takže tato nemoc snad pomalu zaniká.

Tedy zpět k potravě – krmení je třeba dávat opravdu střídmě, i když nám může připadat chudé. Občas můžete podat kousek jablka, tvrdého pečiva, zeleň (pampelišky, jetel, salát …), ovšem netrhat u silnic! Osmáci mají moc rádi např. oříšky, sušené ovoce, piškoty, … Někteří chovatelé tyto pamlsky naprosto zavrhují, ale můj – řekla bych osvědčený – názor je ten, že jednou za týden či dva ničeho neškodí. Dále je nutné aspoň 1x týdně osmákům podávat v misce písek pro činčily. Osmáci ho milují, válejí se v něm a tím si odmašťují svou srst. Bez písku by vypadala brzy zuboženě a může to vést i k různým kožním potížím.

Délka březosti je u osmáku v porovnání s ostatními hlodavci hodně dlouhá, trvá 83 - 90 dnů. Mláďata se ale rodí plně vyvinutá, osrstěná, vidí a mají i zuby. Zdaleka ale nejsou v prvních dnech tak čilá jako např. mláďata morčat.  Samice rodí 1 - 8 mláďat, většinou ale 4 nebo 5. Matka kojí asi 5 - 6 týdnů, ale je dobré nechat u ní mláďata o něco déle.



 

Pískomilové

 

Ze všech hlodavců, které jsem měla tu čest poznat nebo chovat, mě tihle svou povahou nejvíce okouzlili. Myslím tím všechny pískomily – tedy hlodavce patřící do podčeledi pískomilové – Gerbillinae. Všichni dále patří do čeledi myšovití – Muridae, řádu hlodavci – Rodentia a třídy savci – Mammalia. Podčeleď Gerbillinae je dost početná – čítá 70 druhů rozčleněných do 13 rodů (např. Meriones, Gerbillus, Sekeetamys, Pachyuromys, …)

Pískomilové byli pozorováni v oblasti mongolských stepí, ve východní části Afriky, na území jižní Sibiře, severní a severovýchodní Číny. Poprvé byl pískomil jako druh identifikován a popsán roku 1866. První zmínky o chovu pískomilů jako domácího zvířete pocházejí z Velké Británie z roku 1961.

Většina pískomilů jsou společenská zvířata, ve volné přírodě tvoří skupiny i 20 jedinců. Samozřejmě výjimka potvrzující pravidlo je např. pískomil tlustoocasý nebo jinak zvaný křečkovitý (Pachyuromys diprasi), který je vyloženě samotář. O potravě se takto shrnutě mluvit nedá. Někteří jsou vyloženě býložraví, jiní hmyzožraví, nebo jsou kombinací obojího.

Fyziologické parametry – tělesná teplota pískomilů se pohybuje kolem 38°C a jejich srdce bije 260 – 600 x za minutu, v průměru 360krát. Frekvence dechu činí 70 – 120 dechů za minutu, v průměru pak 90.

 

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Pískomil mongolský

 

Latinský název

Meriones unguiculatus

Velikost

22 – 27cm (včetně ocasu)

Váha

100 – 120g

Délka života

cca 5 let

Pohlavní dospělost

2. – 4. měsíc života

Délka březosti

23 – 26 dní

Počet mláďat

Většinou 4 – 5

Doporučený odstav

6. týden života

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jeho zvědavá a snadno ochočitelná povaha, roztomilý vzhled a denní i noční aktivita ho činí stále oblíbenějším domácím zvířátkem. Hmotnost mongoláčků se pohybuje mezi 100 – 120g a délka těla kolem 15cm. , s ocasem pak 27cm.

Pískomil mongolský je společenský tvor, který v přírodě tvoří skupiny přibližně 20-ti zvířat. Jsou velmi pohybliví a čilí, prý dokáží vyskočit i 50cm do výšky – já jsem tolik však nikdy neviděla.

Své pískomily chovám v různých ubykacích, mám tři skupiny. Skupinu tvořenou jedním samcem a třemi samicemi chovám v teráriu 80 x 40 x 50cm (dxšxv), dále chovám dva páry – první v teráriu 60 x 40 x 35cm, druhý v kleci 70 x 40 x 35cm. V teráriu je nutné zajistit dobrou cirkulaci vzduchu, aby nemohlo vzniknout vlhko, které jim škodí. Já mám otvírání zepředu ve stylu „šoupaček“ a převážnou část střechy tvořenou pletivem s dostatečně malými oky. V ubikacích nechybí několik úkrytů a materiál ne hraní a na stavbu hnízda (ubrousky, roličky o toalet. papíru, momentálně tam mají na hraní i staré učebnice z recyklovaného papíru). Ve všech ubykacích jsou udělaná patra, na nich jsou misky s vodou a krmením.

Párkrát v týdnu jim podávám hrstku sena – jedí ho a celou noc ho „drtí“ na miniaturní kousíčky. Je možné dát jim do ubykace také běhací kolotoč, ale moji pískomilové očividně nevěděli, co s ním.

Potravu tvoří hlavně směs pro hlodavce a příležitostně podávám tvrdé pečivo, ovoce (jablko), moučné červy, vitaminy (koupené v různých tvarech a barvách ve zverimexu a roborans H). Se zeleninou jsem u nich moc neuspěla, berou si jen trochu zelí a salátu, jinak nic. Moučné červy jedí jen občas a jen někteří, ale je možné zkusit také sušené Gammarus (zdroje bílkovin). Často má každý pískomil prostě své chutě, nedá se říci, že všichni jedí to samé.  

Pískomilové se dožívají kolem 5-ti let. Rozmnožování – březost trvá 23 – 26 dní, samice rodí 1 – 6 holých a slepích mláďat, většinou však 4 nebo 5. Mláďata je možné odstavit v šestém týdnu. Dnes již existuje mnoho barevných variant, prakticky cokoli vás napadně (strakatí, černí, albino, bílí, hnědí, aguti, se znaky, …).

 

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Pískomil Bledý

Gerbillus perpallidus

Řád

hlodavci (Rodentia)

Čeleď

Myšovití (Muridiae)

Rod

Gerbillus

Druh

Perpallidus Setzer, 1958

Velikost

19 – 24 cm (včetně ocasu)

Váha

40 – 50 gramů

Délka života

až 6 let

Pohlavní dospělost

3. – 4. měsíc života

Délka březosti

20 – 25 dní

Počet mláďat

1 – 6 (většinou 3 – 4)

Doporučený odstav

5. – 6. týden

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pískomil bledý stále ještě není v chovech příliš rozšířený. Byla chvíle, kdy jich všude bylo plno, ale ta pominula a už nejsou téměř k vidění. Lidé si ho ale chválí pro jeho zvědavost pískomilům vlastní a jeho roztomilý vzhled. Podmínky chovu by se daly téměř ztotožnit s chovem pískomila mongolského, který už je běžně k dostání v každém zverimexu i když né všemi tak známý jako např. křeček. Pískomil bledý není tak úplně klidný jako pískomil mongolský, ale jeho zvědavá a drzá povaha ho činí celkem snadno ochočitelným a roztomilým tvorečkem. Pískomil bledý je menší a štíhlejší než mongoláci, jeho tělo bez ocasu měří asi 10 cm. Jeho srst je pískově žlutá a pod ní prosvítá tmavší šedá podsada. Spodní strana těla je bílá. Nápadné jsou veliké zadní tlapky, které těmto zvířátkům umožňují rychlý pohyb. Pískomil bledý je velice dobrý skokan. Bez problémů vyskočí 30 cm do výšky a až 50 cm do dálky. Velké černé oči prozrazují, že je to noční tvor.

 

 

Pískomil bledý pochází z pouští Egypta. Ve své domovině si staví v písku rozsáhlé systémy nor, které mohou být hluboké až jeden metr. V nich prospí celý den a probouzí se až za soumraku, kdy se okolní teplota stává snesitelnější. Že se jedná o nočního živočicha, to prozrazují také velké černé oči. Večer se vydává za potravou. Při tom využívá vedle dobrého čichu také vynikající sluch. Zvlášť dobře slyší hlavně hlubokofrekvenční tóny, což mu pomáhá vyhnout se nepřátelům.

 

 

Pro chov pískomilů bledých se hodí akvárium větších rozměrů, které musí být dobře zakryté, aby se zabránilo útěkům. Já používám terárium, které jsem vyrobila tak, aby bylo dobře větrané a nemohla se v něm usazovat vlhkost. Jako podestýlku používám hobliny i když vhodnější by byl písek. Ale písek jim dávám ve větší a hlubší misce do terária – aby se jim nezmastila strst, což způsobuje různé kožní problémy. Celé terárium by se mělo kompletně vyměnit a vyčistit asi jednou za 1 měsíc podle jeho velikosti.

 

Do terária dávám pískomilům různé kořeny, větve, kameny a samozřejmě nějaký úkryt. Dobře se mi osvědčila dřevěná budka pro ptáky, která není drahá, takže ji lze vyměnit, když ji pískomilové rozhlodají. Pískomil bledý sice nehlodá tolik jako pískomil mongolský, ale své zoubky si také potřebuje brousit. Stejně jako jeho mongolský příbuzný si rád domeček vystýlá, proto mu poskytněte dostatek materiálu na stavbu hnízda (karton, ubrousky, ruličky od toaletního papíru, seno).

 

Pískomily bledé krmím stejnou potravou jako pískomily mongolské. Používám nejrůznější směsi zrní pro hlodavce, ale neměly by obsahovat žádná tučná semena jako jsou např. slunečnice nebo řepka. Pískomil bledý pochází z oblastí, kde není výběr krmení zrovna bohatý, a proto dokáže potravu velice dobře využít. Příliš bohatá strava může vést až k poškození některých orgánů (např. jater). Občas podávám zeleninu a ovoce (ovoce ale jen v malých dávkách kvůli množství obsaženého cukru).

 

Někteří chovatelé tvrdí, že pískomilové nepotřebují vodu, pokud mají dost šťavnatého krmiva, ale já jim vodu v misce podávám a všem to doporučuji – voda jim rozhodně neuškodí, tak proč jim ji nedopřát. Pískomilové bledí mají poměrně velkou potřebu živočišných bílkovin. Asi 3–4 krát týdně jim proto dávám moučné červy, cvrčky, sarančata. Kdo nemá rád živý hmyz, může zkusit kousek vařeného (nesoleného) masa, trochu tvarohu, kousek vařeného vejce, sušenky pro psy a kočky nebo sušené kraby Gammarus.

 

Je také NUTNÉ chovat pískomilů víc – alespoň dva, protože je to společenský tvor a pokud se z něj pokusíte udělat samotáře, bude velice trpět. Jestli už máte jednoho dospělého jedince a chcete mu dát kamaráda, nevzdávejte to hned s prvními boji. Mám zkušenost, že pískomilové se několik dní perou – ovšem nesmí téct krev – a pak už spokojeně spí v klubíčku. Nechcete-li pískomily množit, pořiďte si skupinku stejného pohlaví.
Občas dochází, i mezi zvířaty, která se dobře znají, k potyčkám. Vyskakují přitom do výšky a boxují se předníma nohama. Přitom vydávají hlasité skřípavé zvuky, asi jako když vržou nenamazané dveře. Nemusíte se ale bát, zdá se, že tyto bitky spíše slouží k utužení vztahu, protože při nich nikdy nedochází ke zranění a během pár minut skončí stejně rychle jako vypukly.

 

 

                   Zpracováno podle textu paní G. Richterové

 

 

 


 

Myška Drobná

Micromys minutus

Latinský název

Micromys minutus

Velikost

Cca 4 cm v těle

Váha

5 – 12 g

Délka života

3 – 4 roky

Délka březosti

cca 20 dní

Počet mláďat ve vrhu

3 – 6

Doporučený odstav

4 – 6 týden života

 

 

Jsou to vcelku plaší tvorové, ale ne tolik, aby prchali do úkrytů, kdykoli se u nich zastavíte. Jen do ruky Vám rozhodně nepřijdou. Jejich aktivita je denní i noční, takže v teráriu není nikdy dlouho „mrtvo“.

Své myšky chovám v páru. Původně jsem měla (nechtěně) dva samce a jednu samici, ale prosazování vůdčího postavení mezi samci to dál nedovolovalo.Jejich terárium, otevíratelné zepředu, má rozměry asi 50 x 30 x 30 cm. Zdá se mi dostačující, ale samozřejmě čím větší, tím lepší. Hlavně je třeba také dbát na dostatečné průduchy ve víku, aby nevznikala vlhkost. Podestýlku tvoří hobliny. Myšky rády šplhají, hlavně po užších větvích. Terárko je vybaveno úzkými větvemi, senem, lýkem na stavbu hnízda, miskami na vodu a zrní a dvěma domečky. Vodu myšky nesmí postrádat, protože ve volné přírodě se zdržují v oblastech řek a rybníků.Kdyby vodu déle postrádaly, mohly by úplně vyschnout  - jako žába v horkém létu. Jako základ stravy jim podávám směs zrní pro hlodavce smíchanou s prosem. Příležitostně dostávají ovoce,zeleninu, tvrdé pečivo a trávu (pampelišky, sedmikrásky, větve ovocných stromů včetně listů). Teplota jim stačí pokojová, vzhledem k tomu, že pocházejí z naší zeměpisné šířky, obývají Evropu a západní část Asie.

Rozmnožování - tyto myšky se množí relativně dobře. Ve vrhu je obvykle 3 –6 mláďat. Březost trvá 20dní a vývoj mláďat je stejný jako u laboratorních myšek tzn. od holátka po malou myšku. Odstav mláďat se pak doporučuje kolem 4 – 6 týdnů. Pohlaví jedinců lze rozlišit až u odrostlejších mláďat, kde samci mají viditelný val pod ocáskem, kdežto samičky tento val samozřejmě nemají a mají občas vidět struky.

 

 

 

 


 

 

Činčila vlnatá

Chinchilla lanigera

 

 Snad každého musí pohled na tohle nádherné zvířátko okouzlit. Když přijdete do zookrámku a chcete si koupit kamaráda, jistě o činčile budete přemýšlet. Ale pozor: činčila není králíček ani křeček, její povaha je úplně jiná než těchto mazlíčků a řekla bych, že je i náročnější. Já nesouhlasím s chovem těchto společenských zvířat jednotlivě, takže se budu rovnou vyjadřovat k chovu více jedinců. Činčila je velká přibližně jako zakrslý králíček - činčila vlnatá dorůstá v dospělosti délky těla 250-280 mm, délky ocasu 170-180 mm a hmotnosti 500-600 g. Ještě kolem roku 1950 mluvili cestovatelé o tisících činčil spatřených v Chilských Andách až do 2000 m. n. m. (existují zmínky, že i 3000 m. n. m.). Dnes už je téměř nespatříte, protože byly vybité kvůli své kožešině – než stačili pytláci zjistit, že se za tímto účelem dají i chovat na farmách a než začaly být činčily chráněné, bylo už pozdě. Dnes zde žijí jen poslední zbytky, ale snaha lidí vrátit je do přírody je, takže se možná alespoň částečně jejich dávné stavy v horách vrátí zpět.

Proč jsem se zmiňovala, že činčila není králík ani křeček? Protože ji nikdy tak jako králíka nebo křečka neochočíte. Činčila je zvíře spíše na koukání, navíc její jemné srsti lidská ruka příliš nesvědčí, protože ať chceme nebo ne – naše ruce jsou mastné. Můžete ji třeba ochočit natolik, že k Vám přijde,až si po vypuštění prozkoumá byt. Ale většinou uteče, když po ní natáhnete ruku. Ale samozřejmě jako u každého zvířete, i zde existují výjimky.

Je třeba taky pamatovat na jejich dlouhý život - činčily se v průměru dožívají 10 - 15 let, ale jsou známy také případy, kdy se jedinec dožil 22 let. Musíte si být jisti, že se o zvíře jste schopni tak dlouho starat.

 

Ubykace:Činčila potřebuje opravdu velkou klec. Ty, které se prodávají ve zverimexech jako „klece pro činčily“, jsou absolutně nedostačující! Protože klece nikdy neměří ani metr, což je minimální výška klece pro pár činčil. Nejlepší je tedy rovnou se koukat po voliérách pro ptáky – jsou prostorné a často o mnoho levnější než speciální klece pro hlodavce. Já oba své páry chovám v kleci pro ptáky velikosti 100 x 80 x 50cm, ale myslím, že by potřebovaly prostor větší. Pro činčilu není klec NIKDY příliš velká. Proto jim velikost klece vynahrazuji častým výběhem. Činčily mají každý den možnost (max. každý druhý den) přibližně hodinu nebo dvě běhat po místnosti, ve které jejich klec stojí. Ale všechno, co lze, rozhryžou. Proto není možné v takové "běhací" místnosti nechávat žádné cenné věci nebo příliš hezký nábytek – po několika výbězích vše změní svou původní podobu. Činčily milují papír – hlavně složenky a důležité dopisy, když je zapomeneme na stoleJ Samozřejmě i samotný stůl a zeď – všechno nakousané.

Tím vás samozřejmě nechci od chovu odradit! Ale je třeba se na všechno připravit – zvířata lidí, kteří se na jeho chov nepřipraví, pak končí tím, že je lidi prodávají, vypouštějí do přírody, nebo dokonce utrácí,…

Je třeba dopřát jim několikrát v týdnu písečnou koupel – písek pro činčily seženete v každém zverimexu. Nemůžete ale používat žádný písek ze zahrady a podobně, opravdu tohle nezanedbávejte. Jejich krásná srst je citlivá a může bez dostatečné péče zvířeti způsobit problémy. Písek podávejte v hluboké a těžké (nebo nepřevrhnutelné misce), nebo je také doporučováno akvárium „koule“, nebo velké zavařovací lahve, ze kterých písek moc nevypadává při řádění činčil. Válením v písku si činčily srst odmašťují.

 

Potrava: Činčily mají dost náchylný trávicí systém na určité druhy potravy. Nesmějí např. olejnatá semena, která jim způsobují potíže s játry. Základem krmení je hrubší, dobře vysušené seno, kterého by činčily měly mít vždy dostatek. Krmnou dávku doplňujeme každý den granulemi pro činčily, do kterých ještě míchám směs zrní. Přitom dáváme přednost méně olejnatým druhům - kukuřici, pšenici, ovsu, ječmenu, hrachu, případně ovesným nebo pšeničným vločkám. Slunečnici, lněné semínko, sóju nebo různé oříšky dáváme jako pamlsek jen v nepatrném množství, protože činčily snadno tloustnou. Jako pamlsek také rády přijmou rozinku, křížalu a jablko nebo bodlák. Zeleného krmení dáváme jen málo - pro jednu činčilu postačí rostlinka vojtěšky nebo 2-3 lístky pampelišky, případně odpovídající množství trávy. Protože činčily pocházejí z velmi chudých oblastí – v nadmořské výšce jejich výskytu není moc možností potravy – nejsou schopny bohatou, tučnou nebo příliš šťavnatou potravu zpracovat a to jim způsobuje problémy, které nezřídka končí smrtí. Také je nutné dávat jen určité množství potravy – to, kolik činčilám stačí, zjistíte tak, že jim dáte určité množství směsi a to, co do druhého dne nesnědí, jim pak dávejte už pořád. Všeobecně se dá říci, že pro jednu činčilu je to asi polévková lžíce směsi a hrst sena na den. Samozřejmě musí mít také neustále k dispozici čerstvou vodu.

 

Rozmnožování: Březost činčil je mezi hlodavci jedna z nejdelších, trvá 110 – 115 dní. Mláďata se rodí zcela vyvinutá – osrstěná, vidomá a slyšící, mají i zoubky. Během březosti samice i výchovy mláďat je třeba dávat o něco více potravy, ale je nutné tento přísun včas utnout, protože od přibližně jednoho měsíce věku se mláďata ráda přejídají. Mláďata by se mohla odstavit už v šesti týdnech, ale já je nechávám u matky většinou až do osmi týdnů, aby mohli nabrat dostatečnou obrany schopnost a vědomosti od rodičů – navíc pohled na takovou činčilí rodinku je úžasný.

 

 

Mládě barvy Wilson white

 

Standard samice s mládětem

 

Samec Black velvet s mládětem Wilson white

Více fotek v sekci fotoalbum, podstránka "fotky činčil"


 Hraboš rákosní (východní)

Microtus fortis

Je to malé a hezké zvířátko. Do určité míry jsou také dosti krotcí. Vzhledem těla mi připomínají krtka - a hlavou nutrii:-)

Ubykace:

Svůj párek hrabošů chovám v teráriu dlouhém 85 cm a hloubka s výškou jsou 50 cm. V teráriu je ještě patru, na které dávám zrní a vodu. Patra mám u všech zvířat, protože jinak vodu i krmení zaházejí. Terárium má vpředu šoupací dveře a celý strop jsou průduchy. Jako podestýlku používám hobliny - neprašné, a také seno. Na stavbu hnízda a na hraní jim podávám různé ubrousky, papírové ruličky, seno, vatu, větve ovocných stromů,... U papíru pozor na tisk - barva je jedovatá.

Potrava:

Jako hlavní složku potravy podávám směs zrní pro hlodavce a zelené krmivo. Zeleným je myšleno různé zelí, saláty, tráva a nejdovaté rostliny (mlíčí, jetel, vojtěška, řebříček,...).Zelené krmivo je v jejich potravě velice důležité. Jako doplňky dostávají občas tvrdý chléb, seno a kostky obsahující vápník. Velice důležitá je voda - již jejich název napovídá, že žijí v blískosti vod. Mají velkou misku s vodou párkrát jsem je přistihla, že se ve vodě i "koupou".

Rozmnožování:

Zatím se mi nepodařilo hraboše rozmnožit, ale uvádí se, že březost trvá cca 23 dní a  mláďata se rodí holá a slepá jako u většiny hlodavců. Asi po 5 - 8 týdnech mláďata odstavujeme od matky. Přesnou dobu nevím, ale víc, že doba u matky nikdy není příliš dlouhá, může být jen příliš krátká.

 

    

 


Pískomil veverkoocasý

Sekeetamys calurus

Je to velice pohyblivý pískomil, řekla bych, že nejvíc ze druhů, se kterými jsem se setkala. Tohle veselé zvířátko si mě opravdu získalo. Jsou velice krotcí a zvědavý, to je činí neuvěřitelně milými a hravými tvorečky.

Jejich srst je hnědá a hebká, bříško mají bílé. Špičatý čumáček je delší než u ostatních běžnějších pískomilů. Svůj název dostaly podle dlouhého ocásku, který je střepatý jako ocas veverky - strst je na něm ovšem také hebká, u veverek je naopak hrubější. Nakonci ocásku bývá zpravidla bílá špička. Černá kukadla se probouzejí a ž k večeru - jak napovídá jejich velikost. Takže ve dne prosí nerušit:-)

UBYKACE

Protože jsou velice temperamentní, potřebují také hodně prostoru. Svou skupinku 1,2 chovám ve voliéře vyrobené ze skříně o rozměrech d.70 x š.60 x v.107 cm.Tohle bydlení sem i zdá dostačující. Podestýlku tvoří hobliny a seno. Na stavbu hnízd jim dávám k dispozici opět seno, ubrousky (bílé!), ruličky od papíru, ubrousků apod.  Je to pro ně skvělá zábava. Voliéra je rozdělena na tři patra. V přízemí se zdržují nejvíce, vychovávají tam svá mláďata, staví hnízda, cvičí na kolotoči,... Přesto, že někteří chovatelé kvůli ocásku kolotoč nedoporučují, mě se jen osvědčil. Používám ale velký - určený pro osmáky a morčata, tam se jim nemůže ocásek skřípnout ani nic podobného. Je to pro ně skvělé sportovní vybití, které tolik potřebují.

Je zajímavé, že i přesto, že má skupina k dispozici dva domky, nikdy v nich nespí. Spí v všichni na hladě v hnízdu, které si vždy vyrobí někde v rohu. V horních patrech pak mají krmení, větve a popř. další hračky.

POTRAVA

Při krmení pískomila veverkoocasého je třeba mít na paměti, že pochází z velice chodých a suchých krajin - podle toho ho také musíme krmit.

Pískomilům dávám jako hlavní krmení zrní pro hlodavce a seno. Zrní vybírám chudší - to, které neobsahuje oříšky, bynány a podobné "škůdce". Čsto jim také dávám zelené, šťavnaté krmivo - v létě trávu (mlíčí, jetel,..) a v zimě salát, zelí, okurku,.. Ale jen zeleninu - většina ovoce je příliš sladká. Jako občasné pamlsky podávám kousek jablka, kousek tvrdého chleba, moučné červy (chutnájí pouze některým zvířatům), oříšky, hrozinky. Občasným se myslí max. jednou týdně a pouze jeden z pamlsků.

Myslím, že tahle potrava obsahuje i dost vitaminů - doplňuji pouze vápník ve formě kostek pro hlodavce (ve zverimexu) a tvárnic. Nezapoměňme na větvičky ovocných stromů (nobe jiných nejedovatých stromů) k ohryzu a také zábavě. Samozřejmostí je pitná voda v napáječce.

Nejhorším nepřítelem pískomilů je cukr. Jejich tělo si s ním příliš dobře neumí poradit a téměř všechen se jim v těle ukládá. Jejich strava se vám může zdát chudá, ale jejich trávicí soustava opravdu není uzpůsobena zpracovávat příliš bohatou a výživnou stravu. A přetěžování jater, kterými prochází veškeré jídlo, může zvíře zabít. Obezita (kterou mnoho lidí u svého zvířete ani nepozná, nebo si ji nepřipouští) pak přetěžuje srdce, pohybové ústrojí, a způsobuje také často neplodnost.