Tak Vás tady vítáme!

8. Zamyslete se, prosíme

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jaká je to hrozná smrt pod rukama řezníka?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že denně kvůli nám umírají bezbranné životy?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že zvířata putující na jatka mají také právo žít?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že oni mají také rodiny a znají pocity štěstí?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že to, co vám přijde jako normální jídlo - párek, kuře... dříve žilo a chtělo žít, ale kvůli nám muselo zemřít?

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jaká je to hrůza trpět před tím, než zemřete?

Už jste někdy poznali ztrátu svého nejbližšího?
Oni ji poznávají stále.
A umírá jich čím dál tím více.

Pomozte nám to zastavit.
Oni naši pomoc potřebují.
Neznamená, že když nemohou mluvit, že jsou bezcenní.
Pošlete toto všem svým známým, jakkoukoliv formou ( e-mail, dopis, ICQ...)
Bez vás jejich utrpení nezastavíme!!!
Miliony zvířat budou na celém světě bezvýznamně umírat s našim svolením.
Svědek, který nemluví se stává tichým komplicem. Myslete na to prosím, až toto budete číst.

7. Zavřený pes

Často se ve svém okolí setkávám se smutnýma psíma očima, zavřenýma za ploty, v kotcích, na řetězech,...

Často si říkám, vlastně tu otázku nemůžu dostat z hlavy, proč tihle lidé mají psy? Je mi do breku, když ty oči potkávám znova a znova, pořád dokola. Když já a můj veselý Dyny jdeme kolem a ty oči pláčou a prosí, ať je vezmeme s sebou a nebo naopak plný nenávisti řvou ať táhnem. Co má tenhle pes ze života? Utrpení? Bolest? Nudu? Nebo psychické vady? Jo, tohle všechno...

Pokud jste jedni z těch, kteří svým psům dopřávají tenhle způsob života, zamyslete se nad tím, jak by bylo vám. Jak by se vám líbilo, být takhle zavření naprosto bez zábavy a programu, smyslu života? že je to těm psům jedno? Ach ano... Jako malá štěňátka vesele vrtí ocáskem, když jde někdo kolem kotce, nebo řetězu a vypadají opravdu vesele. Občas je páníček dokonce pohladí, když jim do špinavé misky doplňuje potravu.Po několika měsících vrtí ocasem čím dál méně. Po několika letech už jen zvednou hlavu, když se něco v okolí pohne. Někteří dokonce štěkají - to jsou ti agresivnější, možná ještě nezlomení, nebo ti, kteří už jen nenávidí. Pak jednou jejich "páníček" najde v boudě už mrtvolku. Zemřel sám, jako sám žil. Za týden je v kleci nový odsouzený.

Buďte soudní a vžijte se do takového psa. Diví se snad někdo, že takový pes, když uteče, tak někoho napadne??? Ale to není pes, to je prázdná hlava, vymytá jeho ignorantským majitelem. A kdo to odskáče? Psa po několika dnech strachu a zoufalství někde v karanténě zabijí. Ve zprávách se pak pyšní tím, jak dali majiteli "tučnou" pokutu. Ale pes už nežije, zničili mu život, ale jsou hrdí, jak zase dokázali, že pes je nebezpečné zvíře. Zatímco ta bestie si pořídí psa nového.

A co se dá s těmahle zrůdama dělat? Nic. Pes není dostatečně zubožený, utýraný, zanedbaný, aby někdo cokoli podnikl. Naše zasraná vláda nejprve potřebuje několik mrtvol, tvorů na pokraji smrti a demonstranty před radnicí, aby něco udělala. Jo a vlastně taky televizní zprávy, které zvedají lidi ze židlí.

Prosím nepořizujte si psa, pokud mu nechcete věnovat alespoň půl hodinu denně. Neberte mu šanci na lepší život. Malá štěňátka jsou roztomilá a děti jsou z nich hotový, ale to štěně vyroste. A kolemjdoucí z něj nebudou už tak (jak bych to jen slušně řekla...) pobláznění. Ten pes vás omrzí, protože jak si ho vychováte, takový bude. A už se nezmění - bude okoukaný, zevšední a vy si musíte být jisti, že i tu okoukanou tvář budete milovat. Nakreslíte si obraz, který vám už na spoustu let bude viset v bytě, který nejde vyměnit s novým nábytkem, když se k němu nehodí. Podle sebe sami víte, že týrání psychické bolí mnohem víc, než nějaké rány.

A pokud jste tak nezopovědní, že se bezmyšlenkovitě necháte zlákat chlupatou kuličkou, která vás omrzí, dejte psa raději do útulku nebo známým než na řetěz. Najděte mu lepší domov. Přiznejte si, že jste selhali. Psi nejsou naši služebníci. To my jsme tu pro ně a pokud tu pro ně být chceme, stanou se naší součástí, naším dítětem.

Ty oči jsou tu pořád ... a moc to bolí ...

4. Nespoutaná

Věnováno Dášence, černé fence s bílou náprsenkou.

Trvalo dlouho než se mi podařilo představit si a vypátrat cestu jejím životem. Narodila se do špatné rodiny a když po krátkém čase její stará paní zemřela, začal jí veliký boj. Byla malinká a po celý život i v době, kdy už se jí začaly tvořit první šedivé chloupky, jí lidi považovali za štěňátko. Přes to, jak byla malinká a věčně raněná bičem života, měla obrovské a silné srdce. Byla krásná, silná, láskyplná, a zůstala celý svůj život nespoutaná, divoká.

Po smrti její původní paní, ji rodina, která ji “zdědila”, nedávala ani zlomek toho, co by měl člověk svému psovi dát. Spíše naopak – ubližovali jí tak, jak to dokáže jen člověk. Dášenka začala utíkat a její majitelé, jako by je to těšilo.

A když se jí jednou narodilo štěně, malá černá kulička, tihle lidé si ho nechali a Dášenka už pro ně byla úplně bezcenná.

Začala se toulat a ke každému se snažila přitulit, ale všichni jí nakonec opustili. Lidé, kteří věděli, komu patří, se jí občas i pokusili odvést domů, ale za krátkou dobu byla zase na ulici. Její toulání trvalo příliš dlouho, až se jednoho dne zatoulala do mojí blízkosti.Tenkrát chodila ve stínu malé holky, která bydlela vedle nás. Dáša spala u nich na chodbě, ale jako každé dveře, i tyhle se před ní jednou zavřely. A tak zabloudila už do mojí náruče.

Každý den měla plnou misku jídla, každý den ji čekala procházka se mnou a mým psem, jezevčíkem Dynym, a každý den byly její oči veselejší a živější. Za lásku, kterou jsme jí společně s Dynym dávali, nás odměňovala svou blízkostí a vrtěním ocásku – co ocásku, celého zadečku a vesele k tomu pískala! Nezavírala jsem jí do kotce ani na zahradu, vždycky měla volnou cestu a kdykoli mohla odejít. V kolně, kde se ubytovala, měla pelíšek a tam se každý den vracela. Párkrát jsem právě v tom pelíšku objevila uloveného zajíce nebo jiné zvíře – byl to důkaz toho, jak byla divoká a jak si i bez člověka uměla poradit.

Milovala prohánění slepic a bažantů na louce a spokojeně oddychovala stočená i s Dynym na mým klíně. Nejdřív dělala před Dynym dámičku, ale i jemu nakonec své srdce otevřela.

Uměla se mazlit, tulit a byla poslušná, ale neuměla si hrát. Krutost lidí jí nedovolila objevit krásu téhle činnosti. Když jsem se pokoušela si s ní hrát, před míčkem se krčila strachy a to, co pro Dynyho byla výzva ke hře, ona považovala za další důvod, proč se bojácně schoulit. Při pohledu na tyhle její reakce jsem stále víc proklínala lidi, kteří tohle dokázali.

Naštěstí i vzhledem k jejímu strachu z jakýchkoli rychlých pohybů, se nakonec odvážila sebrat mi klíče, abych jí musela honit. Tenkrát mě to moc potěšilo, skoro až k slzám.

Až jednou se jí udělalo špatně, našla jsem jí ležet na zahradě a nemohla se postavit na nohy, jak byla zesláblá. Byl už ale večer, tak jsem doufala, že bude v pořádku. A ona opravdu druhý den zase vesele běhala, jakoby včerejšek vůbec nebyl. Ale za několik dní se to opakovalo a pak znovu, jenomže druhý den byla vždycky v pořádku. Zdálo se mi, že stále hubne a pak to došlo až do stádia, že se uprostřed procházky otočila a šla sama domů. To jsem se rozhodla, že jí odvezu k doktoru. Jenomže, když jsem pro ní šla, tak v pelíšku nebyla a ani večer ne. Druhý den jsem jen doufala, že až přijdu domů, tak tam bude – nebyla. Až pozdě večer, když jsem šla krmit, byla v pelíšku. Už mi nepřiběhla naproti, spinkala. Dyny jí čenichem postrkoval, jakoby tomu nevěřil a štěkal na ní, jakoby říkal “no tak vstávej, jdeme na procházku”. Na moje pohlazení nereagovala, ale já věděla, že ho cítí, že se její duše zase vesele prohání po zahradě, ale už po mnohem krásnější a že na nádherné louce zase prohání bažanty a pak se příjemně unavená vrací ke svojí milované rodině, kde má měkký pelíšek a plnou misku jídla a lásky jen pro sebe.

Tak nějak odjakživa vím, že hadi se musí (nebo aspoň by se měli) na krmení rozdělovat. Prostě, aby jedl každý sám. Mohli by se prý navzájem začít požírat, kdyby oba stáli o stejnou kořist. Myslela jsem ale, že u mláďat je to jedno, že je prostě zkusím nechat u sebe (možná to bylo i z lenostiJ) a jen jim hodím do terária holátka. Byly to moje dvě obsolety – 40 cm. No ale co se nestalo. Menší Rendy (jen asi o 3-5 cm) si očichával všechny holata a nakonec si vybral to, které bylo nejblíž k Montymu – velice žravému Montymu. Říkala jsem si, že Monty tam má další dvě, tak snad nebude chtít to, co baští Rendy. Ale omyl. Monty se jen tak, celkem bez zájmu, rozhlížel a když Rendy začal pojídat to holátko, za kousl se mu do hlavy! Byla jsem v šoku a chvíli stála s otevřenou pusou a lžící v ruce (jedla jsem salát) u terária. A co jsem udělala? Montyho, který nebyl v právu, jsem klepla lžící po hlavě. Chvilku na mě koukal, v tlamě stále nechápajícího Rendyho, tak jsem se pokusila lžící o jeho odstrčení. Vyšlo to, naštěstí. Monty se v mžiku stáhl za misku s vodou a Rendy se znechuceně odvrátil, pusu plnou holátka a pokračoval v jídle.

Příště si raději rozmyslím, jestli hady nechat spolu. A i vy si vezměte ponaučení. Kdyby se totiž Monty nepustil, dopadlo by to tak, že bych musela holátko (vlastně ještě zaživa) rozříznout, aby se hadi navzájem nesnědli. Což by pro mě bylo citové trauma.

1. Naši přátelé psi

Jak rádi jsme v jejich přítomnosti. Hrajeme si s nimi, smějeme se spolu a milujeme je. I když oni si ještě nic neuvědomují, my bedlivě sledujeme každý jejich krok.Bezstarostně čmuchají všude, kde je něco zaujme, prohánějí kočky a vesele ťapkají lesem. Jen my si s každým jejich novým šedým chloupkem uvědomujeme, že jejich krok už není tak lehký a že tu s námi nebudou tak dlouho, jak bychom si přáli. Občas je něco zabolí a my jsme jim nablízku, abychom pofoukali bolavou tlapku. Čím dál víc je sledujeme a čím dál víc si připadáme bezradně. Protože čas, ten nedokáže nikdo zastavit.Přemýšlíme nad tím, jestli byl život s námi pro ně tak hezký, jak by si zasloužili.

A pak, když nás naši čtyřnozí přátelé opustí, mnohdy nás možná napadne, že pro nás vlastně nikdy neudělali nic velkého. Mám namysli činy, které vídáme ve filmech. Ale to je obrovský omyl. Naši psi nám dali hrozně moc. Každý nemůže mít výcvik záchranáře a zachraňovat životy. Někteří nám možná nahrazují oči, dělají společnost na cestách, jiní rozveselí, když je nám smutno, nebo nám třeba jen dlouhé hodiny leží doma u nohou a nehnutě dávají pozor na nás i naše přátele. Dali nám svou důvěru a své srdce. To je to největší, co nám může kdo dát. Proto je nikdy nesmíme zklamat a musíme si vážit každé chvilky, dokud tu s námi ještě jsou. Protože ať se snažíme sebevíc, nikdy jim ani zdaleka nevrátíme to, co všechno dali oni nám.