Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 08.03.2010 18:55:37 

Tak Vás tady vítáme!

Dyny + o plemeni jezevčík

 

8.3. 2010

Už brzy bude Dynymu 14 let. Kromě jeho stále světlající hlavinky, s příliš nezměnil. Ale musím říci, že se hodně uklidnil - už tolik nenapadá děti a psy, a po ciklistech už ani nezdechne. Máme nového člena tlupy - kříženku Máju. Bude jí rok přibližně na Dynyho narozeniny - našli jsme ji jako štěně, tak přesně nevíme. Mája Dynyho miluje a neváhá se vrhnout na kohokoli, kdo ji připadá, že Dynyho ohrožuje. Dyny ale Máju asi moc rád nemá - těžko říct. Je na něj moc divoká a splašená, spíše se jí vyhýbá. Ale zato Mája se k němu ráda přitulí.

Zpočátku, když Mája trochu povyrostla, sváděli boje o pamlsky - někdy to vypadalo dost ošklivě. Dyny ovšem s přehledem dostával Máju na záda a pamlsek si vždy odnesl. Měla jsem radost, že je pořád jednička. Ale nedávno ho Mája přeprala. Dyny má špatné klouby a při rvačce se mu zvrtla noha, začal pískat a chtěl utéct,ale Mája ho nenechala. Musela jsem je roztrhnout. Od té doby je klid. Dyny se Máje plně podřídil - všude ji pustí první, nebrání si misku, ani se nesnaží dostat k ní na křeslo. Je mi z toho trochu smutno, bojím se, že to Dyny vzdal. Doufám, že on to tak nechápe. A doufám, že je šťastný. Snažím se dávat mu neustále najevo, že ho pořád milujem a hodně se sním mazlíme. Mája je krátkosrstá, nohatá a hubená. Zato Dyny je baculatý, chlupatý a tak měkoučký - ráda mu obličejem cuchám bříško a on je vždycky pak zase jako štěně:-)

Doufám, že se mnou ještě dlouho bude. Musí brát doživotně prášky na srdce - celý jeho život si doktoři mysleli, že je epileptik a nedávno zjistili, že je to od malička srdce - Dyny je kardiak.. Tak Vám chci jen poradit - kdyby Vašemu pejskovi zjistili epilepsii, ať se doktor ujistí, že to není srdce. Obě nemoci mají totiž velmi podobné záchvaty a léky na epilepsii podávané zbytečně, by mu mohly zničit játra, ledviny, nebo dokonce zabít. Nebyl by to první případ. Ať jsou vaši pejsci zdraví a veterináři obezřetní.

  

 Dyny se narodil 10. května 1996 - ano, letos mu už bylo 11 let, ale na jeho kondici a chuti do života se od jeho štěněcích let nic nezměnilo.

Ach ti jevčíci... Dyny je zářný příklad povahových rysů tohoto plemene - naprostý ANARCHISTA. On totiž umí poslouchat - opravdu to má naučené - ale když se mu nechce, tak prostě nepřijde. A můžete se klidně udupat vzteky! Jaká to osobnost... A ještě na vás po vyhubování kouká, co jste si to jako dovolili zvýšit na něj hlas.

A fyzické tresty? Akorát vás bude bolet ruka - to je jediné, co tím získáte. Například Dyny velice rád štěká: kdykoli, kdekoli a za jakýchkoli okolností. Nejraděj v tu nejméně vhodnou dobu - například, když se snažíte někomu něco povědět a nemáte zrovna čas se vykecávat, Dyny zaručeně spustí jekot s každým vaším slovem. Praštíte ho přes čumák, ale on poodstoupí (abyste tak snadno nedosáhli), mírně natočí hlavu pro ještě lepší akustiku a štěkne dvakrát. S každou další ránou se toto stupňuje, dokud to nevzdáte a nevymyslíte jiný způsob, jak se s dotyčným dorozumět. Většinou je to tak, že s každou oktávou psího štěkotu, jdete i vy o oktávu výše s hlasem.

Musím Vás upozornit, že Dyny nění žádný mrňavý jezevčíček, ale pořádný kus psa! Je to ten největší jezevčík, jaký může být - váží 10 kg! Na fotkách se pak můžete přesvědčit, že rozhodně není tlustý, jako mnoho psů patřících k tomuto plemeni. Dyny je tak velký asi proto, že jeho maminka je jezevčice zakrslá a tatínek byl jezevčík standard dlouhosrstý. Paní veterinářka mi totiž řekla, že z takovýchto spojení může vzniknout buď abnormálně malý pes, nabo naopak abnormálně velký. Takže asi tak. Jeho maminka opravdu ještě žijě, asi mají v rodině dlouhověkost:-) A nedávno jsem se dozvěděla, že Dyny je její poslední žijící štěně (ze všech jejích vrhů). 

15.2. 2007 - Po deseti letech šel Dyny z boudy do bytu

Teprve teď, v tomhle Dynyho věku, se mi podařilo přesvědčit rodinu, aby se z kotce přestěhoval k nám do bytu. Vím, že to nebude snadné, hlavně taky proto, že máme tolik zvířat. Také už je Dyny dost starý na to, aby se učil, jak se v bytě chovat. Ale když je moje rodina v tomhle tak "bezcitná", že se nechali tak dlouho přemlouvat k tomuhle kroku, nic jiného mi nezbývá. Ale máme plus v tom, že s námy Dyny žil v bytě asi do jednoho roku věku - potom mamka otěhotněla a psa už tam nechtěla. Celý život byl sám v kotci jen kvůli tomu, že jsou všichni úplně praštěný! Pořád jen celé dny štěká v kotci, protože bydlíme v domě ještě s několika rodinami a není tu oplocená zahrada. Já s ním chodím každý den, ale třeba na hodinu, někdy jen na půl, protože prostě se školou víc nestíhám a on je celý zbytek dne sám. Nevím, proč to rodina tak dlouho nechtěla pochopit. Oni řeknou, no tak s ním buď venku, ať není sám - ale, že já se musím učit, chodím na brigádu a mám ještě ostatní zvířata, to už jako by je nezajímalo! Ale už se to doufam změnilo a Dyny bude moci své zbývající roky strávit po mém boku. Budu sem tedy zapisovat, jak se nám daří společné soužití - třeba si pak z nás vezmete příklad:-)

19.2. 2007 - Náhubek

Když jsem poprvé Dynymu nasadila náhubek - to byl tanec! Ale musí se ho naučit nosit, protože nám po bytě každý den běhají potkani a činčily. Dokud si na ně nezvykne a hlavně při prvním setkání, bude muset mít náhubek. Asi jsem sebevrah, když chci tak STARÉHO PSA LOVECKÉHO PLEMENE naučit do bytu plného zvířat... A ještě ho přesvědčit, aby je respektoval, když tam volně pobíhají. Ale my to jistě dokážeme, nebo se aspoň musíme pokusit! Tak tedy -  "kovbojka" byla už jen nasazování náhubku a když jsem ho pustila, vteřiny, které měl náhubek na sobě, by se daly spočítat na prstech. Tak tedy znovu... Zkoušela jsem to snad desetkrát. Vždycky se choval spořádaně, když jsem ho ještě hladila, ale jakmile jsem mu dala "volno", začal se zmítat a tlapama si třel tlamu tak dlouho až náhubek sundal. Pak jsem mu nasadila vodítko, abych mohla trochu ovládat jeho pohyby hlavy, když se náhubek snažil sundat. To už bylo trochu lepší, náhubek mu na tlamě vydržel snad i 5 minut. Šel dle svého gusta spořádaně - tedy tak, že předníma tlapama našlapoval do výšky a při každém kroku o náhubek jakoby něchtěně zavadil. Až ho nakonec jakoby nechtěně sundal:-) Pak ale přišel kamarád se svým psem, který je Dynyho úhlavní nepřítel (tedy ten pes), tak jsem mu náhubek sundala, aby se mohl bránit, kdyby šlo ohledně jejich vztahu do tuhýho.

20.2. 2007 - Poprvé v bytě

Den Dynyho prvního příchodu do bytu, kde už (snad to poklape) by měl zůstat. Rodina se mě snaží zastrašit, že se mi s ním nebude chtít ráno chodit na záchod a podobně. Ale ve středu jsem byla u kamárada a to byl gól - má asi pěti letého křížence jezevčíka, který byl taky donedávna v kotci! Taky mu vznikly nějaké problémy, kvůli kterým musel psa vzít do bytu. A pozor! - i on je blázen do zvířat a tudíž jich má taky dost. Hlavně má potkaního klučinu, který mu běhá po bytě. No a ten pes na něj reaguje (v rámci možností jeho loveckého pudu) velice dobře. Snaží se hrát si s ním a když už to přežene, potkan ho kousne:-)

Proč by se tedy Dyny nemohl chovat stějně ukázněně? Filip (tak se jmenuje kamarádovo pes) je sice o polovinu mladší, ale osobně si myslím, že od určitého věku (např. 3 - 4 roky) už nezáleží, ohledně učení (výcviku), kolik psovi je. Takže v sobotu vezmu Dynyho dovnitř. Jinak, taky jsme opakovali nošení náhubku - řekla bych, že je to lepší, ale velký rozdíl v tom nebude:-) dneska ho vezmu s náhubkem na procházku,zatím jsme to zkoušeli jen na dvoře.

25.2. 2007 - Dyny a potkani

Tak už od soboty bydlí Dyny s námi. Jeho seznámení s potkany probíhalo všelijak. Nejdřív vypadal dosti krvelačně... Tak jsem to ryskla a sundala mu náhubek. Očichával je s obrovským zájmem, ale vypadal, že jim nebude chtít oblížit, tak jsem je tedy pustila do obíváku a Dynyho taky. Následoval hon. To mě dost vyděsilo, nevypydalo to jako hra. Ale když holku dohnal - čmuchali se jako blázni:-) Pak přiběhla i druhá potkanka a Dyny něvěděl koho dřív zkoumat. To byla sranda! Jak Dyny ležel, potkanky po něm opatrně lezli a on se, jak ležel, motal dokola a čichal a čichal... Tlustá stará Pišinka se držela stranou a když se k ní Dyny přihnal, chvilku ho zkoumala, ale pak ho sekla po čumáku až mu tekla krev.

Tak tohle bychom měli:-) Ale musím říct, že zatím doma nevypadá moc zpokojeně. Polehává, ale nikde nevydrží dlouho ležet. A to včetně noci. Zatím všechny noci jsem s ním téměř celé probdila. Chvíli leží se mnou v posteli, pak zase na gauči, na podlaze, ... no snad se to brzy zpraví.

 

Dyny kontroluje Pišinku - a mamka na hlídce, bojí se, aby Dyny Pišu nějak neutiskoval. Je to přeci jen už starší dáma:-)

Dyny si hraje s Prskavkou

1.3. 2007 - Dyník už si zvyká

Musím říct, že Dyny už se chová opravdu moc hezky - jako by tu s námi byl odjakživa. Akorát zvířata běhající po bytě ho nějak víc a víc zajímají ... Poslední noc už jsem o něm vůbec nevěděla - tady kromě toho, že se mě pokoušel vystrčit z postele:-) Ale na včerejšek celou noc zvracel - nevím, co mohl smíst. Ale každopádně jsem všem nadobro zatrhla dávat mu jakékoli kousíčky od stolu. Za chvíli by vypadal jako zkažený buldog a ne jezevčík. Večer většinou vždycky leží v obýváku, dokud nejdou všichni spát a pak za mnou přijde s pokusem vyšoupnout mě z postele. Zatím jsme se ale vždycky domluvili a podělili:-)

 

Dyny s "Kámoškou" - tlustou malamutkou Alfou:-)

Dyny a hadi

Nejdříve se k hadům Dyny choval hodně rezervovaně. Byl opatrný, nepříblížil se víc jak na 20 - 30 cm. Byla sranda pozorovat ho, jak tu divnou pohybující se hadici s očima zkoumá. Opatrně, po špičkách, přišel blíž, čichnul a uskočil. Podle pravidla ze známe pohádky - "cupitej, čichni, uskoč!" :-) kdykoli se ho při tomhle počínání někdo dotknul, Dyny se leknul až vypísknul. Říkala jsem si, no tak to je fajn, když se jich Dyny bojí,aspoň je nebude provokovat a já budu mít o starost míň. Ale to jsem si opravdu jen bláhově myslela. Nějaký čas teď Dyny s hady v kontaktu nebyl. Když jsem krmila hada Stiffiho, dala jsem hada Matýska na podlahu v pokoji - než se druhý nají. A to už byl Dyny u nás a se zájmen zkoumal, co jsem mu to zase zatajila, že mám doma. Ale to už trochu přehnal - Cupital, čichnul, ale neuskočil! Čichal a najednou packa! Had se leknul, otočil k Dynymu. Dyny se nelekl - další packa na hada! Ale had se bohužel leknul - udělal "esíčko" proti Dynymu. To už jsem raději Dynyho v jeho počínání zastavovala, ale on se nedal odradit. Had vystartoval, Dyny uskočil, had se netrefil, Dyny ho obešel a zase packa! Jeho drzost nebylo možný zastavit jinak, než Dynyho nuceným odchodem z místnosti.

Asi by si neublížili, možná by Dynyho Matýsek přestal po chvíli zajímat. Ale taky by mohl Mates Dynyho leknutím opravdu kousnout a ten by mu mohl v pudu sebezáchovy opravdu ublížit. 

   

                                                Dyny váhá ...                                                            ...už se osměluje.

Nejhorší návštěva veteriny

Leží tu vedle mě a je tak klidný. Při pohledu na něj by člověk až zapoměl na všechny problémy. Mám vždycky takovou chuť ho obejmout, ale nemůžu, nechci ho probudit. Vzpomínám na jeho první a zatím poslední návštěvu veterináře. Dyny měl zkažený spodní tesák, musel ven pod narkózou.

Přišli jsme přesně na desátou ráno, paní veterinářka už nás čekala. Banalitka, řeknete si. Ale vysvětlete psu, kterého musíte násilím držet, protože ta injekce ho bolí, že je to projeho dobro. Museli jsme třikrát zvednout dávku, Dyny nechtěl usnout. Kéž bych mohla alespoň pár vět. Říct mu, že to bude dobré, že je nutné, že mu nechci ublížit. Ale on koukal tak zoufale, tak nechápavě, když ho začala opuštět síla. Konečně usnul, už jsem měla dřevěnou nohu.

 Po půl hodině nás veterinářka zavolala. Ležel na stole s otevřenýma očima. Nikdy mě nenapadlo, že v narkóze psi nezavírají oči. Dokonce se muselo šít, jak velká rána zbyla po tesáku. Vzala jsem ho do náručí, nikdy jsem nedržela nic tak bezvládného, něco, co tak miluji. Po několi hodinách se probouzel. Motal se ještě až do večera, pozvracel nám půl bytu a dokonce na mě taky vyjel, když jsem mu chtěla srovnat hlavu v pelechu. Bolelo ho to. Mě to taky bolelo. Dnes už ví, že je všechno dobré, v tlamičce mu chybí zub, ale už ho nebolí. Spinká na mojí čisté bundě, nejspíš mi jí pěkně přežehlí, ale já ho nevzbudím, nevezmu mu sen.


Něco málo o Plemeni JEZEVČÍK

 

Plemenný standard

 

Výška: 20 – 27 cm (není přesně dána)

Obvod hrudi: Standardní nad 35 cm, trpasličí 30 – 35 cm, králičí do 30 cm

Zbarvení: Červené, černé, hnědé, černé s pálením, červené nebo šedohnědé s pálením, pepř a sůl, žíhání, tygrování, stínování nebo skvrnitost (určující je ráz)

Celková velikost: U jezevčíků standard neudává kohoutkovou výšku proto, že všechna normálně velká zvířata měří mezi 20-27 cm, rozhodující je proto obvod hrudníku.

Standardní jezevčík má obvod hrudníku větší něž 35 cm, na výstavách se však ještě rozlišuje lehký a těžký typ. Pes těžkého typu váží 7–9 kg, fenka minimálně 6,5 kg. Pes Lehkého typu má vážit minimálně 4 kg a maximálně do typu těžkého (pod 7 kg).

Trpasličí jezevčík může vážit nejvýše 4 kg a obvod hrudníku má 30-35 cm. Feny jsou obvykle drobnější, takže pro ně je nejnižší hranicí 3,5 kg.

Králičí jezevčík je ze všech nejmenší s obvodem hrudníku do 30 cm. Králičí se jmenuje proto, že díky svým malým rozměrům projde i králičí norou.

Typy srsti: Původní typ srsti má jezevčík hladkosrstý. Přikřížením hrubosrstých teriérů a snyd i malého knírače vznikla jezevčík hrubosrstý, který má barvu srsti nejčastěji šedou, jezevčí, nebo divokou (barva divočáka). Mezi společenskými jezevčíky převládá typ dlouhosrstý, ovlivněný křepeláky a červenými španěly.

 

Jezevčík miluje dlouhé procházky a vydatný pohyb potřebuje také proto, aby se zpevnilo svalstvo jeho příliš dlouhého hřbetu. Je vhodný na všechny druhy psích sportů – snad jen kromě obrany. Po svých předcích, brakýřích, zdědili jezevčíci vynikající jemný nos, takže jsou výborní barváři a slídiči. Jsou také znamenití společníci dětí, trpěliví průvodci starých lidí a srdnatí hlídači. Jezevčík potřebuje důslednou výchovu, jinak se nenaučí poslušnosti. Využije každé situace, aby prosadil všechno podle své psí hlavy. Není jednoduché přivést jezevčíka k pořádku, tím spíš, že jeho vyvádění nám dá zapomenout na neposlušnost.

 

Původ jezevčíka sahá daleko do minulosti, ale jako vyhraněné plemeno vznikl teprve v 18. a 19. století. Trvalo dlouho než se ustálily typy jezevčíků. První standard je z roku 1879 a chovatelské kluby vznikly ještě později.

                      
TOPlist